„Smíšku, přijel posel z Rohanu,“ ozval se za starým hobitem hledícím z okna na rušné ulice Rádovska známý hlas. Málokdo ho teď oslovoval takto, protože od chvíle, co se po zničení Prstenu vrátil do Kraje, byl pro všechny „pan Smělmír“. Zpočátku mu to lichotilo, ale jak stárnul, stále víc se mu stýskalo po dobách, kdy s Pipinem, Frodem a Cvalim běhali po Hobitíně a prováděli nejrůznější blázniviny a kdy si jeho pravé jméno skoro nikdo nepamatoval. Ale ty doby už jsou dávno pryč, stejně jako Frodo. Jak rád by ho zase viděl!
Ale dost, teď není čas na nostalgii, napomenul se. Odvrátil se od okna a vlídně se na Pipina usmál. Okamžitě však zvážněl, jakmile spatřil, jak se jeho přítel tváří.
„Éomer…“ začal Pipin, ale nedokázal větu dokončit, a tak jen roztřesenou rukou podal Smíškovi složený pergamen.
Ten ho rychle přelétl očima a ztěžka usedl na malou dřevěnou židli. Papír mu vypadl z rukou a šustivě klesl na lesklou kamennou podlahu.
Pipin si přitáhl druhou židli naproti příteli a vzal ho za ruce. Smíšek uslzenýma očima vzhlédl a v Peregrinových očích spatřil nevyřčenou otázku. „Pojedu, samozřejmě,“ řekl a po chvíli dodal: „Hned brzy ráno.“
„Smíšku,“ řekl Pipin tiše. „Třeba to neznamená, co si myslíme. Třeba máš strach zbytečně.“
Smíšek však zavrtěl hlavou. „Píše, že by si mě přál ještě jednou vidět. To znamená, že ví, že umírá.“
„Pojedu s tebou,“ rozhodl Pipin a Smíšek na něj smutně pohlédl. „Příteli, já už se z té cesty nechystám vrátit zpátky.“
To Pipina zaskočilo a chvíli nevěděl, co říct, nakonec přikývl: „Pak už se nevrátím ani já.“
Smíšek neodpověděl, jen Pipinovi stiskl ruku a pohledem ho poprosil, aby ho nechal o samotě. Peregrin tedy odešel zařizovat věci na cestu a rozloučit se s rodinou a přáteli. Svůj úřad vladyky předal synovi Faramirovi.

Brzy ráno vyrazili, oba ve svých starých zbrojích Marky a Stráže skrytými pod krásnými šedými plášti a s Mohylovými meči u pasů. Snad právě kvůli jejich oděvu, či díky brzkému ránu a mlze, která všude ležela, si připadali zase o mnoho let mladší a oba se ve vzpomínkách vraceli ke dni, kdy s Frodem a Samem vjeli do Starého hvozdu a setkali se s Tomem Bombadilem.
Když vyjeli z Rádovska a ocitli se v neobydlené krajině, přešla Smíška jeho smutná nálada a stejně jako Pipin se radoval z toho, že jsou zase na cestě.
A když se po kopcích začaly rozlévat první sluneční paprsky a mlha pomalu řídla, začali hlasitě zpívat:

Cesta jde pořád dál a dál
kupředu, pryč jde od mých vrat.
Daleko už mi utekla
a musím za ní pospíchat.
Na lehkých nohou dám se vést
až k cestě větší, nežli znám,
tam, kde se stýká mnoho cest.
A potom kam? To nevím sám.

Přestože už byli oba staří, jejich hlasy stále zněly jako hlasy mladých veselých hobitů a kdyby je v té chvíli někdo slyšel, jistě by nehádal, že se touto písní navždy loučí s milovaným domovem a přáteli.

Jejich putování ubíhalo velmi rychle, protože všechny cesty teď byly opravené a bezpečné. Většinu času zpívali nebo vzpomínali na Froda a Gandalfa a na to, co prožili ve Válce o Prsten.
Přestože si tuto svou poslední pouť, jak cestu do Rohanu v legraci nazývali, oba velmi užívali, když konečně spatřili Meduseld, byli víc než rádi. Jakkoli byli zdatní, své roky už zapírat nemohli a dlouhá cesta je pomalu začínala zmáhat.
V Edorasu byli uvítáni s nejvyššími poctami samotnou paní Éowyn, která načas odjela z Gondoru, aby mohla být s bratrem. Její vlasy již dlouho připomínaly spíš řeku stříbra, než zlata, přesto byla stále krásná a Smíšek se na ni nemohl vynadívat.
Hned jak se hobiti najedli a umyli, odvedla je Éowyn za Éomerem a zatímco se Smíšek s Pipinem užasle rozhlíželi po rozlehlé síni plné krásných gobelínů, král Rohanu vstal z trůnu a rychlým mávnutím pravé ruky propustil dva vojáky, se kterými do té doby rozmlouval. Pak se mu hrdá tvář plná drobných vrásek roztáhla v širokém úsměvu.
„Holdwine!“ zvolal radostně. „Moc rád tě vidím! Velice ti děkuji, že jsi přijal mé pozvání.“ Přistoupil k Smíškovi a pevně ho objal, potom nakrátko sevřel Pipinovu ruku a řekl: „Ty i tvůj přítel jste zde velice vítáni. Ale teď pojďte a posaďte se ke mně. Mnoho se toho stalo od chvíle, kdy jsme se viděli naposledy.“
Éomer se vrátil na trůn a hobiti se posadili k němu každý z jedné strany a náhle se jim jejich starost zdála bláhová. Vždyť Éomer se stále pohyboval a mluvil s lehkostí mladého muže a jeho stáří se zračilo jen v jeho tváři a vlasech bílých jako čerstvě napadaný sníh.
Hobiti už byli v Rohanu přes dva týdny a všechen ten čas trávili buď v rozmluvách s králem a jeho synem Elfwinem nebo na projížďkách po okolí s paní Éowyn, od které se dozvěděli, že Gondor je teď krásnější než kdy dřív a Ithilien je právem nazýván jeho zahradou. Bělostná paní jim také často vyprávěla o králi Elessarovi a královně Arwen, o jejich moudré a spravedlivé vládě a o tom, jak je všechen lid miluje a nesmírně si jich váží a hobiti zatoužili po tom, opět svého starého přítele spatřit. Netušili, že toto jejich přání se jim už velmi brzy splní.
Zrovna začínal podzim toho roku, kdy přijeli do Rohanu, když bylo oznámeno, že z Gondoru přijíždí veliká družina. Oba hobiti vyběhli ven, kde už byla shromážděna většina rohanského lidu, a postavili se vedle krále a jeho sestry, aby dobře viděli. Éowyn se na ně šťastně usmála: „Přijíždí.“ Neřekla kdo, protože to nepovažovala za nutné a Smíšek s Pipinem mysleli, že uhodli. A opravdu, brzy spatřili i oni velkou skupinu na koních s praporci Gondoru, Dol Amrothu a Ithilienu.
A už přijížděli: vpředu král Elessar s překrásnou Arwen Undómiel, po jejich bocích kníže Imrahil a mladý muž s dlouhými zlatými vlasy v tváři tak podobný Faramirovi, že ani na chvíli nezapochybovali o tom, že je to jeho a Éowynin syn, za nimi jelo mnoho dalších pánů a kapitánů z Minas Tirith a ke svému nesmírnému údivu a radosti, spatřili Pipin se Smíškem hned za králem i plavovlasého elfa a za ním sedícího rudovousého trpaslíka.
„To je přeci Legolas s Gimlim!“ vykřikl Pipin nadšeně a jeho jasný hlas zazvonil ve vzduchu. Všichni přijíždějící k nim stočili pohledy a tu se i jejich tváře rozzářily radostí a překvapením nad tím nenadálým shledáním.
Jak se družina blížila, uvědomovali si Pipin se Smíškem, že jsou ostatními lidmi zatlačováni stále víc a víc dozadu a brzy se jim jejich přátelé ztratili z očí. Náhle se odkudsi ozval hluboký hlas, který překřičel i jásot rohanského lidu: „To snad není možné!“ volal. „Vy tuláci s chlupatýma nohama, co tady děláte?“ Gimli se prodral davem a na chvíli sevřel oba hobity v náručí. „Myslel jsem, že už vás v životě neuvidím!“
„Zdá se ale, příteli Gimli, že už před sebou nemáš ty mladé rozdováděné hobity, které jsi znával,“ ozval se nad nimi jasný melodický hlas. Hobiti vzhlédli a spatřili Legolasovu usmívající se tvář. Změnil se málo, jestli vůbec, snad jen v šedozelených očích měl více moudrosti a také více smutku. „Vyrostli jste,“ řekl elf tiše a Smíšek s Pipinem si vyměnili zmatené pohledy. Pochopili, že Legolas nemá na mysli jejich tělesnou výšku, ale připadali si stále stejní. Možná však, že to ostatní vidí jinak…
Když se hobiti přivítali se starými přáteli, jejich pohledy se rozběhli po všech shromážděných a snažili se najít muže, kterého si přáli vidět ze všech nejvíc. Když ho konečně spatřili, jak se o kousek dál vítá s Éomerovým synem, zarazili se a nevěřícně na něj zírali. Muž, kterého viděli, se totiž ani v nejmenším nepodobal tomu, kterého tak dobře znali. Zapomenut byl zaprášený hraničář a dávno pryč byl i onen hrdý pán, který ve Válce o Prsten vykonal tolik hrdinských skutků.
Jakoby ucítil, že se na něj dívají, odvrátil se od Elfwina a přišel k nim a oni náhle nevěděli, co by měli udělat, protože muže, který stál před nimi, nemohli oslovit „Chodče“. Ne, ani Aragorn už pro něj nebylo dost vznešené jméno. Před tímto mužem mohli jedině